Dluhová krize v eurozóně

Obsah

• Příčiny
• Řešení
• Dopady Smlouvy
• Důsledky
• Jak mohla krize dopadnout
• Co bylo v sázce

Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj byla dluhová krize v eurozóně největší hrozbou pro svět v roce 2011 a v roce 2012 se situace ještě zhoršila. Krize začala v roce 2009, kdy si svět poprvé uvědomil, že Řecko může splácet svůj dluh . Za tři roky to eskalovalo do potenciálního nesplácení státního dluhu z Portugalska, Itálie, Irska a Španělska. Evropská unie vedená Německem a Francií se snažila tyto členy podporovat. Iniciovali výpomoc od Evropské centrální banky (ECB) a Mezinárodního měnového fondu, ale tato opatření mnohým nezabránila zpochybnit životaschopnost samotného eura.

Poté, co prezident Trump v srpnu 2018 pohrozil zdvojnásobením cel na dovoz hliníku a oceli z Turecka, se hodnota turecké liry snížila na rekordně nízkou hodnotu v obavách z obnovování amerického dolaru, že špatný zdravotní stav turecké ekonomiky může vyvolat další krizi v Mnoho evropských bank vlastní podíly v tureckých věřitelích nebo poskytuje půjčky tureckým společnostem. Jak lira klesá, je méně pravděpodobné, že si tito dlužníci mohou dovolit splácet tyto půjčky. Výchozí hodnoty by mohly vážně ovlivnit evropské hospodářství.

Příčiny

Zaprvé neexistovaly žádné sankce pro země, které porušily poměry dluhu k HDP stanovené zakládajícími maastrichtskými kritérii EU. Je to proto, že Francie a Německo také utrácely nad limit, a bylo by pokrytecké sankcionovat ostatní, dokud mají své vlastní domy v pořádku. Žádné sankce nebyly vyloučeny, kromě vyloučení z eurozóny, přísného trestu, který by oslabil sílu samotného eura. EU chtěla posílit moc eura.

Zadruhé, země eurozóny těžily z moci eura. Užívali si nízké úrokové sazby a zvýšený investiční kapitál. Většina tohoto toku kapitálu směřovala z Německa a Francie do jižních zemí a tato zvýšená likvidita zvýšila mzdy a ceny, což způsobilo, že jejich vývoz byl méně konkurenceschopný. Země používající euro nemohly udělat to, co většina zemí pro ochlazení inflace: zvýšení úrokových sazeb nebo tisk méně měny. Během recese poklesly daňové příjmy, ale veřejné výdaje vzrostly, aby platily za nezaměstnanost a další výhody.

Zatřetí, úsporná opatření zpomalila hospodářský růst tím, že byla příliš restriktivní. Zvýšili nezaměstnanost, snížili výdaje spotřebitelů a snížili kapitál potřebný pro půjčování. Řeckí voliči byli otráveni recesí a ukončili činnost řecké vlády poskytnutím stejného počtu hlasů straně Syriza „bez úsporných opatření“. Spíše než opustit eurozónu se nová vláda snažila pokračovat v úsporných opatřeních. Z dlouhodobého hlediska budou úsporná opatření zmírňovat řeckou dluhovou krizi.

Řešení

V květnu 2012 německá kancléřka Angela Merkelová vypracovala sedmibodový plán, který byl v rozporu s návrhem nově zvoleného francouzského prezidenta Francoise Hollanda na vytvoření eurobondů. Chtěl také omezit úsporná opatření a vytvořit více ekonomických stimulů. Merkelova plán by:

1. Spouštějte programy rychlého spuštění, které pomohou začínajícím podnikům
2. Uvolněte ochranu proti neoprávněnému propuštění
3. Zavést „mini-práce“ s nižšími daněmi
4. Spojte učňovskou přípravu s odborným vzděláváním zaměřeným na nezaměstnanost mladých lidí
5. Vytvořte speciální fondy a daňové výhody k privatizaci státních podniků
6. Vytvořte zvláštní ekonomické zóny, jako jsou ty v Číně
7. Investujte do obnovitelné energie

Merkelová zjistila, že to funguje na integraci východního Německa, a zjistila, jak by úsporná opatření mohla zvýšit konkurenceschopnost celé eurozóny. Sedmibodový plán navazoval na mezivládní smlouvu schválenou 9. prosince 2011, kdy se vedoucí představitelé EU dohodli na vytvoření fiskální jednoty paralelní s již existující měnovou unií.

Dopady Smlouvy

Smlouva provedla tři věci. Nejprve prosadila rozpočtová omezení Maastrichtské smlouvy. Zadruhé ujistil věřitele, že EU bude stát za státním dluhem svých členů. Za třetí, umožnilo EU jednat jako integrovanější jednotka. Smlouva konkrétně vytvoří pět změn:

1. Členské země eurozóny by legálně poskytly určitou rozpočtovou moc centralizované kontrole EU.
2. Členům, kteří by překročili 3% poměr schodku k HDP, by hrozily finanční sankce a veškeré plány na vydání státního dluhu je nutné předem nahlásit.
3. Evropský nástroj finanční stability byl nahrazen stálým záchranným fondem. Evropský mechanismus stability vstoupil v platnost v červenci 2012 a stálý fond věřil věřitelům, že EU bude stát za svými členy, čímž sníží riziko neplnění.
4. Pravidla hlasování v ESM by umožnila přijímat mimořádná rozhodnutí kvalifikovanou většinou 85%, což by EU umožnilo jednat rychleji.
5. Země eurozóny by půjčily MMF od svých centrálních bank dalších 200 miliard eur.

Následovalo sanace v květnu 2010, kdy vedoucí představitelé EU a Mezinárodní měnový fond přislíbili 720 miliard eur (asi 920 miliard dolarů), aby zabránily tomu, aby dluhová krize vyvolala další bleskový krach Wall Street. Záchranný program obnovil víru v euro, které sklouzlo na 14měsíční minimum vůči dolaru.

Libor vzrostl, když banky začaly panikařit jako v roce 2008. Jenže tentokrát se banky navzájem vyhýbaly toxickému řeckému dluhu místo cenných papírů zajištěných hypotékou.

Důsledky

Nejprve se Spojené království a několik dalších zemí EU, které nejsou součástí eurozóny, bránily Merkelově smlouvě. Obávali se, že smlouva povede k „dvoustupňové“ EU. Země eurozóny by mohly vytvářet preferenční smlouvy pouze pro své členy a vyloučit země EU, které nemají euro.

Zadruhé, země eurozóny musí souhlasit se škrty ve výdajích, které by mohly zpomalit jejich ekonomický růst, jako tomu bylo v Řecku. Tato úsporná opatření byla politicky nepopulární. Voliči by mohli přivést nové vůdce, kteří by mohli opustit eurozónu nebo samotnou EU.

Zatřetí je k dispozici nová forma financování, eurobond. ESM je financován z eurobondů částkou 700 miliard eur, přičemž tyto jsou plně zaručeny zeměmi eurozóny. Stejně jako americké pokladny lze tyto dluhopisy kupovat a prodávat na sekundárním trhu. Díky konkurenci s Treasurys by eurobondy mohly vést k - vyšším úrokovým sazbám v USA

Jak mohla krize dopadnout

Pokud by tyto země selhaly, bylo by to horší než finanční krize z roku 2008. Banky, které jsou primárními držiteli státního dluhu, by čelily obrovským ztrátám a menší by se zhroutily. V panice se navzájem omezili na půjčování a sazba Liboru by raketově vzrostla jako v roce 2008.

ECB držela hodně státních dluhů; default by ohrozilo její budoucnost a ohrozilo přežití samotné EU, protože nekontrolovaný státní dluh by mohl vyústit v recesi nebo globální depresi. Mohlo to být horší než krize státního dluhu v roce 1998. Když Rusko selhalo, udělaly to i ostatní země rozvíjejících se trhů, ale nikoli rozvinuté trhy. Tentokrát nehrozily selhání rozvíjející se trhy, ale rozvinuté trhy. Německo, Francie a USA, hlavní podporovatelé MMF, jsou sami velmi zadluženi. K tomuto dluhu by existovala jen malá politická chuť přidat se k financování potřebných obrovských výpomocí.

Co bylo v sázce

Dluhové ratingové agentury jako Standard & Poor's a Moody's chtěly, aby ECB zvýšila a zaručila dluhy všech členů eurozóny, ale Německo, vůdce EU, se proti tomuto kroku postavilo bez ujištění. Vyžadovalo, aby dlužnické země zavedly úsporná opatření potřebná dát do pořádku své fiskální domy. Investoři se obávali, že úsporná opatření pouze zpomalí jakýkoli ekonomický oživení, a dlužnické země tento růst potřebují, aby splatily své dluhy. Úsporná opatření jsou z dlouhodobého hlediska potřebná, ale z krátkodobého hlediska jsou škodlivá.